Mimořádné události v České republice

Slzy smutku se proměnily v slzy dojetí

Manželům Hřebíčkovým, důchodcům, povodeň zcela zaplavila dům i zahradu. Voda vyrazila okna a v domě zničila celé zařízení. Před domem zůstala obrovská, dva metry hluboká díra. Vodu dříve brávali ze studny, ale tu povodeň zkazila, takže nebyla ani užitková voda. Oba manželé pobyli po povodni nějaký čas v nemocnici, pan Hřebíček byl v průběhu roku dokonce hospitalizován častěji. Hned po povodni jim pomáhalo několik žen – dcery, vnučky, sousedky a několik skautek. Potřebovali ale také mužskou pomoc, proto tam byli posláni naši dobrovolníci. Během několika následujících týdnů se situace výrazně zlepšila. Vše, včetně zahrady bylo vyklizeno, okopány omítky a vytrhány podlahy. Dovezli jsme dvě postele, přikrývky, povlečení, hygienické potřeby, rodině jsme zapůjčili vysoušeč a vysvětlili jeho princip. Během prací a několika návštěv charitních dobrovolníků i pracovníků se podařilo navázat vztah a vyslechnout zážitky z povodně. Manželé vyjadřovali své obavy z budoucnosti.

Ve spolupráci s Oblastní charitou Žďár nad Sázavou byla domluvena také zdravotní péče. Později Hřebíčkovi obdrželi od Charity ještě chladničku a finanční příspěvek. Na Vánoce nám zaslali krásné psaní: „Děkujeme vám za přání a finanční pomoc a jiné věci, které nám velmi pomohly. Ocitli jsme se ve velice tíživé situaci a vaší podpory si vážíme. Přejeme vám pěkné svátky a hodně zdraví do nového roku. S úctou Hřebíčkovi“.

Dnes – rok po povodni - mají svůj dům krásně vyspravený a všichni jim to moc přejeme, protože statečně nesli vše, co se jim přihodilo.

Alena Krúpová, povodňová asistentka OCH Blansko

Jak jsem prožila záplavy

Není to tak dávno, co jsem v televizi sledovala zprávy o povodních a s úzkostí litovala lidi s rodinami, kteří bojovali s tak mocným živlem, jako je voda. Zanedlouho, 14. srpna 2002, stojím i já s přáteli a spolubydlícími v ulicích Znojma a v obavách pozorujeme, jak se přímo před našimi zraky zatápí naše domky vodou. V tu chvíli si člověk uvědomí, že s takovým živlem není možno bojovat, je nutno mu ustoupit.

Přichází pocit bezmocnosti a čekání na to, co bude dál. V tu chvíli se vám zastaví čas a přemýšlíte, proč musíte čelit takovéto situaci. Z mého pohledu a cítění je to proto, abychom se přestali dívat na svět materiálníma očima a vzájemně si více pomáhali a více si navzájem vážili člověk člověka. Je důležité mít v životě jeden druhého a právě v těchto chvílích si to nejvíce uvědomujeme.

Je mi líto, že přicházím o spoustu času, který jsem mohla trávit se svými dětmi. Bydlí však s mými rodiči a to mi dodává jistotu, že jsou obě v pořádku. Za to jim patří můj velký dík! Dále bych chtěla poděkovat všem dobrovolníkům, známým, spolupracovníkům a příbuzným, kteří
mi pomáhali při úklidu domu a vykopávání podlah.

Můj velký dík patří Charitě Znojmo, která se od počátku starala o zásobování rodin čistícími a desinfekčními prostředky, zajišťováním dobrovolníků na práci, podáváním a vyřizováním různých důležitých informací. Osobně děkuji řediteli znojemské Charity panu Adámkovi a paní
Markétě Bílkové.

Každému, koho postihla povodeň, přeji, aby vše prožil s alespoň troškou optimismu, protože bez něj bych tuto situaci určitě zvládala mnohem hůře.

mz

Řešení se našlo

Na Charitu přišli mladí manželé. Jedno dítě vezli v kočárku, druhé vedli za ruku a zbylé dvě byly ve škole. Voda jim vzala bydlení. Jeden podnájem jim v době povodní končil a do druhého už měli nastěhované věci. Obě místa byla vytopena. Nastalo velké hledání, inzeráty, telefonáty, ale nikdo rodinu s tolika dětmi ubytovat nechtěl. Manželé stále nevěřili, že bydlení najdou. Mezitím utratili všechny peníze za různé ubytovny a hotely. Děti stále s sebou, dvě z nich šly každé ráno do školy, pokaždé odjinud.

V této situaci se obrátili na Charitu. Zprvu se zdálo, že situace nemá řešení, ale ono přišlo samo. Ozval se starší osamělý pán, který by rád někomu pomohl. A tuto rodinu ve svém domečku přijal. Takový byl jeden z těch šťastnějších příběhů.

Roman Tlapák, povodňový koordinátor DCH České Budějovice

Chtějí se vrátit…

Manželé N. se narodili za první republiky, muž je ročník 1919. Při Pražském povstání v roce 1945 jeho žena utrpěla průstřel hlavy, když ošetřovala raněné bojovníky. Přišla o oko a přes desítky různých operací se nepodařilo zachránit ani to druhé, takže je prakticky nevidomá.
V témže roce 1945 se jim narodila dcera, která onemocněla dětskou obrnou. Stručně řečeno - v době povodní se čtyřiaosmdesátiletý pán staral o nevidomou manželku a osmapadasátiletou invalidní dceru, kterou každý den nosil v náručí z prvního patra na zahradu rodinného domku
v Praze 5-Lahovičkách. O domek přišli, voda tam vystoupala do výšky 6,5 metru a dostali náhradní ubytování v Domě s pečovatelskou službou v Praze-Kunraticích. Od ACHP obdrželi dva nové elektrospotřebiče a 10 000 korun. Všichni se chtějí jednou vrátit zpátky do svého domku v Lahovičkách.

ah

Básnířka z Moravy a školák bez tašky

Paní V. přivezla její dcera na Charitu, aby si vyzvedla finanční příspěvek. Přinesly nám nádherné mečíky, vypěstované na zahrádce, deset vajíček a hlavně spousty díků. Vše jsme si museli vzít, jinak bychom je urazili. A tak děkuji a potom říkám: „Budu potřebovat váš občanský
průkaz a faktury.“ Dcera klientky spráskla ruce, prý je zapomněly doma. „Můžu Vám tady babičku chvilku nechat? Pohlídáte mi ji?“ Babička zůstává v kanceláři a vypráví, co všechno jí voda vzala, pak o své rodné vsi na Moravě. Dokonce složila básničku, kterou si říká před
spaním. Její verše připomínají samotného Seiferta.

Jiní stateční lidé: Rodina pana Z. přišla o dům se vším všudy. Co zůstalo, je odsouzeno k demolici. Vychovávají dvě malé děti. Mladší chlapeček měl nastoupit do první třídy. Voda mu vzala novou školní aktovku a všechny nakoupené pomůcky. Pán je po čtyřech infarktech a čeká na transplantaci srdce. Zůstává v plném invalidním důchodu, nesmí se vůbec namáhat, takže finanční příjmy rodiny jsou skromné.

Po povodni se pustili do stavby nového domu. Dům už stojí, ale musejí splácet velké dluhy. Aby zvládli půjčky, přivydělávají si roznášením letáků. Pan Z. vypráví, jak si lidé závidí, že ten dostal pračku a proč on nedostal chladničku. Na to jim říká: „Já si to s vámi klidně vyměním
a pro pračku si zajdu do bazaru - vždyť je to jedno, buďme rádi za to, že něco dostaneme.“

Martina Haufová, povodňový koordinátor DCH Litoměřice

Podaná ruka na Litoměřicku

Když hovoříme o předloňských povodních, nesmíme zapomenout poděkovat lidem z Moravy. Pracovníci a dobrovolníci z Diecézní charity Brno pomáhali se sociálním šetřením v terénu, s rozvozem humanitární pomoci. Nemůžeme ani opominout, že si lidé potřebovali s někým promluvit o neštěstí, které je postihlo, často si i poplakat.

Přijížděly kamiony s humanitární pomocí, farnosti posílaly své finanční i materiální sbírky. Také přijela spousta dobrovolníků aby pomohli uklízet, vyvážet zničené věci, oklepávat omítku. Byly to projevy opravdové solidarity. Zvláště pro staré, nemocné a opuštěné byla jejich pomoc
nenahraditelná. Charity z brněnské diecéze vysílaly dobrovolníky. Všem, kteří lidem postiženým povodněmi pomohli, patří naše velké díky.

mh